Zjevil se tu z ničeho nic, jednoduše poslední dubnový pátek vystoupil z taxíku před stanicí, a že jsem na něj asi museli zapomenout, ale že je A.H., a že jede na týden na návštěvu. Později se vše potvrdilo, a vše na stanici přeorganizovalo kvůli jeho návštěvě. Tak se i stalo, že se mi naskytla možnost jet na týden do Wanangu. Narychlo jsem naplánovala výjezd, nakoupila vybavení a v pondělí jsme vyrazili. Cesta byla bez problémů a my dorazili kolem třetí odpoledne na konec silnice odkud je to jen kousek do kempu. V úterý jsme pak pokračovali směr Wanang 3, kde je naše velká stanice a také má primární výzkumná plocha. Cesta do Wanangu 3  je jedna z těch krásnějších, ale náročnějších, takže jsme po příchodu už jen dovybalili a vyřešili organizační věci. Ve středu nás pak čekala celodenní práce na zakrývání stromů síťovím. Vybrala jsem k pokusům Ficus congesta, asi tak pěti metrové stomky, které se nám vždy povedlo ohnout dolů, zpoloviny zabalit do síťoviny a pak vypustit zpět do výšky. Cílem pokusu je ponechat stromek svému osudu po dobu 2 měsíců a poté se podívat na to, jak zareagovaly housenky a stromek na to, že jsme je zbavili ptačích predátorů. Používali jsme rybářskou síť ze které jsme museli ustříhat olůvka, plováky, udělat síti konstrukci a pak ji seštrikovat saturnou. Ale přesto jsem byli za k večeru hotovi a 15 stromků bylo připraveno k pokusům.

Proto jsem se rozhodla, že zajdu druhý den zpět do Wanangu 1, a připravím celý pokus ještě jednou v sekundárním lese. Ráno jsem si sbalila krosnu a vyrazila opět na půldenní pochod zpět. Tentokráte mě sluníčko pěkně přismahlo, lenost přemohla takže jsem se odpoledne jen poflakovala u Liklik Mama na zahradě a vyprávěla si s jejíma dětma a šla se s nima koupat.  V pátek jsem opět motala, stříhala, stahovala stromky .... s tím, že mě můj asistent Bonny a A.H. dohoní v odvečer na stanici a nějak zařídíme aby pro nás v sobotu či v pátek dorazilo auto. Nicméně, vše bylo samozřejmě jinak. A.H. nám totiž zapomněl říct, že trpí metální poruchou, která se projevuje záchvaty nepřekonatelného strachu. Sice se mu nemoc projevuje už déle, ale pokaždé mu zabraly prášky. Nebylo tomu ale tak tentokrát. Takže mě v podvečer začala organizace záchranného výjezdu. S velkými obtížemi se nám povedlo A.H. zpacifikovat, zbalit, předávkovat jeho práškama a připravit ke tříhodinovému pochodu k místu, kam pro nás bude moc přijet auto, kterému bude cesta taktéž trvat stejnou dobu. Noční pochod nebyl z nejlehčích, a popravdě byl tím posedním co jsem po týdnu v terénu chtěla dělat. A.H. stav se navíc cestou zhoršovat, a asi po hodině chůze se začal mlátit tyčí do hlavy a v nestřežené chvíli mi vytrhl mačetu s tím že se chce zabít. Naštěstí byl tak slabý a můj nůž metr dlouhý, takže se mi ho povedlo opět uklidnit a mačetu vzít.

Ani v autě jsme ale nebyli úplně zachráněni, hluk zapůsobil jako spouštěč ještě větších záchvatů a Keneth a JK měli co dělat ho udžet. Naštěstí se mi mi povedlo v prvním signálu zavolat jeho manželce a ta nás spojila s psychologem, který doporučil ještě větší dávku prášků. To už měl A.H. v sobě desetinásobek normálního počtu tablet, ale pomohlo to k celkové malátnosti, která byla snesitelná pro všechny - jen ne mě a Kenetha, který se neustále ptal jestli ještě žije. No strach, že jsme ho předávkovali a něco se mu stane jsem měla dost velký. Ale vše dobře dopadlo, dorazili jsme všichni v pořádku a psycholog na skypu pomoh z nejhoršího, a pomohl mu přečkat do rána, kdy se už Vojta postaral o návštěvu doktorů ve městě. 

Mě se tímto incidentem obzvláštnil terén, ale zároveň jsem vyzískala víkend na stanici a dny k dobru na přípravu na velkou patrolu. Taky jsem v neděli navštívila s mým novým patrolním týmem den otevřených dveří místní univerzity, abychom se trošku společensky stmelili.

Fotky z Wanangu, šnorcholování v přístavu z minulého týdne i fotky z dne otevřených dveří Divine World University jsou k nalezení po kliknutí.