Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jedeme do finiše

První na řadě byla show, na kterou jsem vyrazila spolu s Philem, Chrisem, Lizou a jejich dcerou. Už brzo odpoledne jsme dorazili do Goroky a Daniel (zaměstnanec našeho ubytování) mě už čekal s několika lahvemi SP ve dveřích a že prý se na mě a mé přátele moc těšil. Ihned jsme tak tedy prolomili zákaz Guest Hausu a společně si užívali krásného odpoledne. Večer se k nám přidal jeden američan (IT genius) a dva australani (profesor a jeho studentka etnografie). Příjemné odpoledne se přeneslo do ještě příjemnějšího večera, kdy jsme s Philem společně vykouzlili perfektní jídlo (k němu sehnali ještě lepší víno) a pozvali ostatní. Následující tři dny jsme si užívali v podobném duchu. Poznali spoustu nových lidí a společně s novými přáteli z GH brouzdali a užívali si show (a utratili velkou hromadu peněz). V neděli ráno mě Phil a ostatní opustili a já jsem se připojila ke kolegovi Barnakovi, jemuž jsem pomáhala s organizací stánku a zapojila se do drobného výzkumu peří použitého na ozdobu tanečníků.

6.jpg

 

S druhou odpolední začala být na show „horká půda“ a tak jsem ještě pomohla sbalit stánek a přesunula se k Barnakovi domů, kde jsem čekala s jeho rodinou na příjezd mých kluků. Ti se ale neskutečně zpozdili a popravdě chovali jak magoři. Řidiči opět vůbec nepřipravili auto před jízdou, takže cestou měnili gumy, brzdové destičky... no a nakonec dorazili do Goroky až v 9 večer a zatelefonovali mi, že mají hlad a že si jedou něco sehnat. Nakonec jsem se s nimi shledala až v půl jedenácté (dost unavená ze strachu o ně) a zmohla se jen k přesunu do našeho dalšího Guest Hausu (kde už samozřejmě všichni spali, takže jsem strávila další hodinu čekáním na vrátnou a na vypsání účtenky). Ranní vykopávání z postele docela ušlo, ale přesto jsme opustili Goroku až v 9, neb kluci potřebovali sehnat náhradní pneumatiku. Pomalu jsme se tak vzdávala šance dojet do Sinopass.

 

dsc00098.jpg

Všichni mí pracanti

Přesto jsem ještě ten den  večer dorazili do Kegesugo, kde jsme  schovali nějaké zásoby v JJ kempu a zastavili se i pozdravit Bonyho mamku a dát jí nějaké kokosové ořechy. Stevena jsme nikde neviděli a tak jsme se rozhodli pokračovat v cestě dál a dát mu vědět později večer. To jsme se ale šeredně spletli, neb on nás odněkud viděl a myslel si, že vysazením zásob v JJ a zastavením u Bonyho rodiny ho chceme obejít.                               

Za chvíli se k nám řítí i s davem chlapů, v ruce třímá sekeru a moje nemilé vzpomínky ožívají ve všech barvách. Martin a Joseph mu ale okamžitě zastupují cestu, vysvětlují situaci a po chvíli už uklidněný Steven přichází i s omluvou ke mně, a že prý měl o mě strach a nese mi sekeru jako dárek, kdybych ji prý potřebovala v lese. Zmůžu se jen na: „No thanks, paps Yama i gat gutpela axe“ a moji kluci propukácají v ukrutný smích.

               Nicméně, nikdo z nás nemá chuť pokračovat dál v cestě, řidiči jsou unavení a tak popojíždíme asi hoďku cesty k jednomu baráku u cesty. Dohodla jsem v něm možnost přespání a ještě ten večer sháníme nějaké nosiče na zítra. Cesta, nečekaný den zpoždění a plno peněz nutných za celodenní nesení zásob mě trochu rozladily, ale nakonec vše dobře dopadlo. Následující den jsme sehnali dost nosičů, šlapali jsme rychle a ještě před setměním dorazili do Sinopass s tím, že jsme nějaké zásoby nechali cestou v Bruno Somil. S Bonym jsem ještě tu noc natáhli sítě a následující den začali náš pracovní maraton. V point-countu jsem se střídala se Semuelem, den kdy jsem pracovala za mě vzal odchyty Bony, kterého jsem ještě přes poledne chodila kontrolovat, ale prakticky to nebylo třeba.

              dsc00318.jpg

             

                 Můj asistent Bony

 

 

 

 

Spolupráce s chlapy šla velmi dobře a i noví asistenti (Bore a Semuel) záhy pochopili, že přede mnou nesmí slovo CUKR vyslovit, a že když si vypijou přidělené kilo ráno, tak prostě večer nové nedostanou. Bony se perfektně zhostil řešení veškerých podobných malicherností a tak jsem se mohla v klidu věnovat práci a užívání si volna s mamou (první ženou papagraunda). Naučila jsem se dělat dva typy bilumů a Bony mi jednu noc ulovil kuskuse, takže mi mama udělala úplně parádní bilum z jeho chlupů. Po šesti dnech jsme dokončili odchyty a všichni kluci se přesunuli na další elevaci ve 2700 m. Já jsem zůstala se Salapem, mamou a prvorozeným synem papagraunda – Saimona - u nich v baráku a měla v plánu dokončit posledních 6 dní point-countů. Protože ani já ani Salape cukr nepijeme a plno nám ho zbývá, tak můžu každý večer zvát lidi z okolí na kafe a při tom otevírat svou „večerní ordinaci“, kdy převazuji a ošetřuji. Napjatě taky čekám na příchod papagraunda, který ale řeší v Lae registraci jejich území jako Conservation Area, a tak jsem se s ním nakonec vůbec nesetkala.

               I bez jeho přítomnosti se ale vše povedlo dle plánu. Počasí mi přálo, Salape s mamou se starali o „rodiný oheň“ a já se Saimonem chodila ráno a odpoledne sčítat vše co se mihlo kolem. Dvanáctý den patroly jsme tedy mohli prohlásit práci za ukončenou a ještě ten den večer po setmění jsme se chtěli přesunout za ostatníma. V půli cesty ale přišel ukrutný liják. Došli jsme pouze do baráku jednoho známého a schovali se tam. Chvíli nato volali kluci, že nemáme chodit nahoru vůbec. Že prý jim liják poničil kemp a nebude pro nás suché místo na spaní. Následující noc jsme tedy strávili v baráku na půli cesty. Ráno ve 3 jsme vstali (respektive nešli vůbec spát a celý zbytek noci si vyprávěli) a do 5 ráno jsme to krásně stihli došlapat do kempu ve 2700 m. Ještě jsem si stihla vypít svůj tradiční čaj o páté a vyrazila spolu se Samuelem na poslední point-count této elevace. Ostatní mezi tím sbalili kemp, zorganizovali nosiče a mě zbývalo jen vyplatit pracovníky a vyrazit na cestu.

               Nedošli jsme ale daleko. Po chvíli cesty nám zastoupil cestu Steven z Kegesugo, že prý od této chvíle přebírá za nás odpovědnost a že s ním a jeho nosiči budeme ve větším bezpečí. Očividně byl ale opět zhulený a jeho kupáni nevypadali o moc líp. Člověk si myslí, jak si užije poslední den a v klidu se rozloučí s krajinou Bruno Somil a zas mu náladu zkazí jeden blb. Vydržím dohadování obou stran o práva na nesení zásob přesně deset minut a pak se pouštím do diskuze a rozděluji nosiče přeně na polovinu. Pět žen bude pokračovat v cestě a pět Stevenovo chlapů převezme zbylé zásoby. V poklidu pak dokončuji cestu spolu se ženami ke Stevenovi domů a asi o hodinu později nás dohání i chlapi.

   

            dsc00372.jpg

"Bata stret" (Salape -pravý bratr )

s Josephem

 

 

 

 

Přestože by byl jestě čas pokračovat dál v chůzi, tak se nakonec rozhoduji k přespání. Celá vesnice je totiž vzhůru nohama kvuli jedné ženě, kterou očividně postihly poporodní deprese, utekla někam do buše, a celá vesnice usoudila na působení temných sil Samgumy (nedobrého ducha). Žena je navíc z Bonyho i Stevenovo přizně, takže oba chlapi okamžitě mizí řešit situaci. Zůstávám tedy doma s Dhakou, věnujem se vaření, a později jsem přizvána k ošetření chycené a potlučené ženy. Až na pár drobných ran, které si  způsobila zběsilým útěkem od novorozeněte, to není nic vážného. Když už jsem ale v tom řešení problémů, tak si k večeři zvu i Joe Blacka - majitele pozemků a chaty, kde budeme tentokrát spát. Po pár hrncích cukerného roztoku a předání fotek z mé minulé návštěvy chlap polevuje ve svých požadavcích a opět se dohadujeme na velmi slušném kompromisu ceny (2400K) a toho co všechno smím dělat. Přesto nás ubytování finančně ruinuje. S desátou večerní se přesouvám do postele a s vidinou volné cesty k dokončení projektu už jen se Salapem přepočítáváme zbylé a nutné peníze. Snad nějak vyjdeme.

               A povedlo se. Ráno už jen vyhlásíme jména nosičů a pomocníků. Rovněž zpráva o snížení platu (ze 30K na 20K za den) zapadne do davu a všichni jsou s ní srozumněni a vícemeně spokojeni. Každopádně nikdo nic nenamítá. V JJ kempu si vyzvedáváme zásoby a já se Salapem šlapem rychle nahoru. I se svou krosnou to stíhám za dvě hoďky, a jsme tak připraveni na příchod nosičů a dělení zásob. Něco zůstane v kempu ve 3200 m a něco vyběhne se mnou nahoru do 3700 m. Point-county teď budou probíhat na dvou elevacích současně. Po třech dnech se se Semuelem prohodíme a Bony sestoupí s odchytama (a se mnou) dolů do 3200 m. Salape chce jít jako tradičně se mnou a tak bude k ruce Bonymu, navíc si k tomu beru jednoho chlapa jako camp security. Ostatních 7 chlapů zůstává v dolejším kempu.

dsc00407.jpg

 

Před branou NP s Majklem

 

Až na hroznou zimu si pobyt nahoře užíváme. Přes poledne se koupeme v jezeře a Bony přesedlává z lovu čtvernožců na rybí žoužel (teda žoužel měřící i 50 cm). Třetí pracovní den balíme sítě v pět večer. Čekáme na vystřídání Semuelem a pak upalujeme dolů a rychle stavíme sítě ve 3200 m. Před desátou jsme hotovi a jdeme si užít večeře a tepla ohně. Další tři dny brutální zimy a spaní na posteli, která je o půl metru kratši než já a navíc je udělaná z větví bude opět peklo. Při každodenní práci a večerního a vyprávění u ohně to utíká velmi rychle a už tu máme poslední den patroly. Semuel dokončuje v 3700 m poslední point-count a v poledne se přesouvá k nám. Společně balíme kemp, já platím pracovníky a veškeré osazenstvo upaluje dolů do vesnice. Jen já, Bony a Salape zůstáváme se sítěmi až do tmy a scházíme do Kegesugo před desátou večerní. Jsem fakt utahaná...a poprvé v životě jsem usnula vestoje – opřená o dveře svého domečku, ve chvíli kdy jsem čekala na klíče. Večeři si schovávám na ráno a nařizuji budík na pátou. Ráno nás čeká balení a dlouhá cesta.

Ta proběhla poměrně poklidně i když jsme během ní dala svůj první úplatek a utratila tak poslední 10K, kterou jsem si schovala pro případ nouze. Polijact nás zastavil asi v půli cesty a že prý máme moc těžkého nákladu v zadní části auta, a že prý řidič musí na stanici, zaplatit 200K pokuty, vypsat pokutu atd. atd. ..no řečí plno a při tom nás míjí PMV nacpaná betelem až po střechu. Cítím se za své dvě krosny odpovědná, naštvaná a k úplatku dostávám Josephovo požehnání J. Jasně muži zákona naznačuji nelibost k jeho chování a za dvě minuty už si to zase pelášíme po Hi-Way dál. S rádiem na plné pecky si zpíváme naši oblíbenou písničku a s Josephem se dělíme o jeho poslední (a mou první sváteční) cigaretu.

Teď už jsem odpočatá, i když mírně zfetovaná dvoudenním čicháním barev a lepidel co dělnící používají při práci v laboratoři. Přes den finalizuji třídění nových protokolů a přepisuji audiozáznamy do protokolů patroly předešlé. Po nocích pak dokončujeme s Legim práci na jednom grantu, který má v pátek deadline a za dopoledního bušení kladiv se snažím trochu spát a ukrýt se tak v pokoji před neskutečným frmolem na základně. Celý nový pracovní prostor ale vypadá velmi slibně a tak tu všichni svorně hluk a ukrutný smrad trpíme J.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Blahopřání Katušce

(Škardová Jiřina, 26. 10. 2010 13:29)

Milá Kateřinko (taky odvážná, statečná,bojovná,
trpělivá,pracovitá a jiné a jiné přívlastky by ti teta mohla předepsat před jméno)k narozkám Ti přeju vše nejlepší, pracovní úspěchy, hodně zdraví, pohodu při práci a žádné překážky v tvém výzkumu.V pořádku se nám vrať domů, všichni na Tebe vzpomínáme a držíme moc palec.
Teta Jiřina