Naše patrola probíhala z počátku velmi pohodově. Pracovali jsme na již známých plochách ve výšce 200, 700, 1200 a 1700 m. Data jsme sbírali jedna radost a náš pracovní tým se skvěle semknul. Denně jsme stíhali point-county, odchyty, Mc.Kinnona a bojovali jen s tisícemi pijavic a nekončícím (nebo spíše opět začínajícím – težko říct) obdobím dešťů. Po přesunu do 1700 m se ale naše štěstí zlomilo a my na vlastní kůži zažili, jaký problem může v komunitě způsobit těžařská splečnost. Úder navíc přišel bez varování a známek jakéhokoliv problému v komunitě. Snad jediným znakem bylo to, že se naši asistenti najmutí z vesnice jednoho dne omluvili, že musí jít na setkání s těžaři. To mě asi mělo varovat před jejich nečekaně silným vlivem, který jsme tu minule neviděli.

Přesto jsme poklidně pokračovali v práci a na lokalitu v 1700m se přesunuli. Cesta nám trvala 6 hodin a během ní nám začalo ukrutně pršet. Místo pro kemp jsme našli už před setměním a úplně promoklí jsme do tmy stihli postavit základní konstrukci kempu a přehodit ji celtou. Úplně mokří a prochladlí jsme strávili noc u ohně. Kluci se ráno pustili do práce na kempu a já šla prosekat transekt pro práci. Povedlo se a já mohla od následujícího dne začít pracovat. Bony a Semuel se do kempu přesunuli z nižsí elevace následující den, poté co tam dokončili poslední sčítání. Byla jsem šťastná. Zase jsme všichni pohromadě, kemp je hotov a práce na poslední elevaci této patroly se nám rozjíždí. Bony se po večerech věnuje lovu a tak jsem měla možnost ochutnat kuskuse, bandikuta i místního pozemního holuba. Dny plynuly, ale v poslední den naší patroly došlo k velkému zlomu událostí.

               Chvíli poté, co jsem se vrátila z ranního sčítání a zalezla do spacáku k odpočinku, vtrhli do tábora 4 ozbrojení muži. V rukou drželi mačety, sekery a tváře měli zamaskovány černým uhlím. V první chvíli mi vůbec nedošlo o co se jedná. Pak mi první z nich rozsekl moskytiéru a poručil vylézt ven, svázal mi ruce a nohy a začal se vyptávat na ostatní. Všichni kluci v té chvíli byli v lese a já si právě uvědomila, že všechny naše mačety leží v rohu kuchyně. Chlap se ale hned vyptává, kdo že nás sem poslal, co chceme a tak. Očividně mi ale nevěřil ani slovo a za chvíli mi uvolnil nohy a poroučí  utéct, že si prý kluky najdou sami a že mě ublížit nechtějí. Ostatním třem chlapům se do té chvíle povedlo totálně zrušit kemp a rozsekat co se dalo. Pořád jsem nechápala co chtějí, ale ve chvíli kdy začali házet do ohně i mé protokoly a elektroniku, tak mi došlo, že tady vůbec nejde o loupež, ale o něco úpně jiného.

               Utíkám do lesa a zvažuji zda se někde ukrýt a počkat či prostě utéct. Ve chvíli kdy zpomalím a vidím chlapa řítícího se za mnou je to jasné. Adrenalin sehraje svou roli a přestože běžím bosa, bez brýlí a se svázanýma rukama, tak vůbec necítím křoví ani kameny pod nohama. Bohužel ale za chvíli ztrácím stezku a padám do jakési kamenité strouhy – snad vodopád či co. Nahoru to nejde, dolů hluboko. Po marných pokusech vyžížalit se nahoru to vzdávám a spouštím se vodou dolů – dopad je opět brutální a já si uvědomuju, že přestože mě bolí celé tělo, tak necítím ruce. Rozpumpovaná krev a pevná gumová pout sehrála své a těžko říct co se s nimi děje, když si člověk za záda nevidí. Strach o mé kluky a ruce mě žene dál. Slyším řeku a vím že musím od ní co nejdál nahoru, až uslyším druhou, pak jsem dobře a musím sledovat hřeben. Lehce se myslí a těžko udělá. Bez možnosti přidržení stále padám, kolikrát i dost daleko po svahu, neb hora je v těchto místech dost strmá. Alespoň si promítám snímky z Googlu a odhaduji kde asi tak jsem.

S pozdním odpolednem je mi to stále jasnější. Stále jasnější je také to, že se do civilizace dnes nedostanu. Pokouším se přežezat pouta o cokoliv ostrého (zboží v tropickém lese dost nedostatkové), ale jak už necítím ruce, tak si kolikrát asi řežu víc kůže než pout. Těsně před setměním nacházím vhodné přístřeší pod jedním kamenným převisem a také ostrý kámen, který mě definitivně zbavuje pout. Vyčerpáním jsem musela okamžitě usnout a noc se zdála trvat jen 5 minut. Ranní ptáci zpívají jako každý den, nezbývá než se zvednout a jít dál … “keep going” opakuji si stále dokola. Ještě zkotroluji hukot vzdálených řek, obzor a šinu si to nahoru. Ruce už trošku cítím, takže lezení jdo o moc lépe i když jsem dost vyčerpaná. Předevčírem jsem jídlo nestihla kvůli práci, včera prostě nebylo kdy a vodu jsem neviděla více jak 24 hodin.

Později dopoledne se mi některá místa v lese zdají povědomá a vím že budu v pořádku, neb to do nejbližší osady nemůže být daleko. Posledních pár stovek metrů vede stezka po prokáceném a osluněném svahu, kde mě sluníčko a mouchy dosedající na zkrvavené nohy dobíjejí. Dovleču se do vesničky a s obrovskou úlevou poslouchám to, že všichni mí kluci se našli a přes různá zranění budou v pořádku. Několik mužů běží nahoru k signálu kontaktovat policii o mém nálezu a pak jde vše ráz naráz. Jak jsem si jednou sedla, tak už nejsem schopna pohybu. To co mě doposud hnalo mě okamžitě opustilo a zbylo jen vzčerpání. Chlapi mě tedy odnášejí do baráku, já piju a piju a oni mi vaří vodu, ve které mě později bez mého velkého vědomí omývají od bahna, sundávají pijavice a kontrolují jizvy. Helikoptéra pro mě přiletěla asi za hodinu a cestou do nemocnice jsme ještě vyzvedli jednoho z mých asistentů, který schytal zásah mačetou do hlavy.

               Policisté provádějí první výslech hned v nemocni. Další a další v následujících dnech. Situace se objasňuje a po banditech se nadále pátrá. Já se dávám trochu do kupy a s nadšením (jo, jo, dělání dělání ...) se pouštím do další práce poté, co zjišťuji, že se povedlo najít moje nahrávací zařízení s SD kartou s téměř všemi daty a některé mé vybavení. Podpora všech lidí kolem mě, naděje a pak jistota, že se mi celý project povede dokončit je čím dál tím větší. Asi po třech týdnech začínám trochu cítit ruce a nohy přestávají otékat a tak si pohrávám s myšlenkou na další terén. Po dlouhých diskuzích s kolegy a asistenty je jasné že musím vyrazit buď teď a nebo nikdy. Takže teď.

PS: Jak se mi později povedlo zjistit, tak důvodem útoku na náš kemp byly poškozené sousedské vztahy dvou skupin dělající si nárok na půdu na které jsme pracovali. Na Papui-Nové Guinei patří veškerá půda komunitám, a téměř zde neexistuje půda patřící státu. Pokud tedy do oblasti přijde těžařská společnost a vykoupí půdu, pak nejen že musí původní komunitu vyplatit, ale i přestěhovat na nové území vhodná k obživě. Takto dohodnutí přistěhovalci jsou původními majiteli půdy sice trpěni, ale nikdy považováni za majitele půdy. Nemají tedy právo čerpat peníze za případné další využívání půdy ani získat zaměstnání, pokud na půdě chce pracovat nějaká společnost. V našem případě došlo k tomu, že nám podobní přistěhovalci byli majiteli půdy zatajeni. V době, kdy jsme přišli do oblasti zde již probíhaly přípravy k těžbě a přistěhovalci nebyli těžařskou společností (ani námi) pozváni k jednání, nezískali odškodné ani práci. To je náležitě naštvalo a v domění, že jdou zničit  průzkumný kemp těžařů zaútočili na nás. Později v lese sice zaváhali nad tím co u nás našli (GPS se pokoušeli rozmlátit o kámen v domění, že v ní máme uložena data o jejich ložiscích, a vzorky krve v ethanolu považovali za zlaté šupinky), ale přesto již zkázu kempu dokončili, jako akt závisti vůči pravým majitelům půdy.