Hned další den po naší „velké konferenci (zakončené spořádáním fenomenálního počtu pizz)“ jsme vyráželi do Highlands s cílem dobýt nejvyšší horu Papui (alespoň někteří z nás). Jak už jsem psala dříve, tak jsem do hor odjížděla s dost špatnou náladou. Stále jsem jako jediná neměla ani jedinou zprávu z domova, ale kluci a první kilometry cesty mi náladu hned zvedli. Highlands byly super, jsou dost odlišné od nížiny. Jak kulturně, tak přírodně. Vlastně až do 40. let 20. století byly kompletně izolovány od okolního světa. (Ještě Pagiho babička si myslela, že svět končí za horou Mt. Wilhelm). V Highlands byla populační hustota i v minulosti vyšší než v nížinách, neboť populace nejsou sužovány malárií. Zdejší lidé jsou také o poznání agresivnější než lidé z nížin. Prvně se bojuje a pak jedná a tento prvek je rozeznatelný i v umění. Tím jsou Highlands i o něco nebezpečnější, než náš dosavadní pobyt v nížině. Nebylo tedy až tak překvapující, když první instrukce, které jsme před odjezdem dostali, byl postup, jak se zachovat při přepadení (hold up). Hold up vypadá tak, že na vytipovaném místě (na donedávna nejoblíbenějším místě stojí nyní policejní satnice) se rascoles se střelnými zbraněmi postaví do cesty a přinutí řidiče zastavit. V posledním okamžiku je rozhodnutí na řidiči – jestli barikádu projede nebo zastaví. Pokud se rozhodne projet, tak je nejbezpečnější lehnout na podlahu auta, protože rascoles budou na auto střílet. Pokud se řidič rozhodne zastavit, je po všem a nemá cenu se bránit, pokud chce člověk v pořádku přežít. Nebudu vás dál napínat – naše cesta se obešla bez přepadení a všichni jsme v pořádku dorazili.