Papua počtvrté a naposledy
16. 8. 2008
Další den našeho pobytu jsme strávili cestou k ostrovu Manam. Je to aktivní sopka o výšce 1800 m. Na ostrově žije cca 4000 lidí, většina z nich je ale v současnosti evakuována. Asi před 3 lety sopka soptila a některé z vesnic jsou pokryty lávovým spadem, takže jsou neobyvatelné. .Protože jsme se den předtím zpozdili při návratu z Highlands, vyráželi jsme až po desáté ráno a byli jsme na místě asi ve 2 pm, což už bylo pozdě na přesun na ostrov pomocí banana boats, protože moře bylo docela rozbouřené. Takže jsme zůstali ve vesnici na pláži. Odpoledne jsme vyplnili šnorchlováním a blbnutím ve vlnách. Všechno v neustálém doprovodu papuánských dětiček, které nás neustále sledovaly. Jednou jich tam bylo dokonce 53 (Lukáš to počítal). Po večeři jsme si na pláži udělali z písku model sopky a do kráteru vložili čelovku s červeným světlem a zazpívali si se Šuspou pár písniček. Přespali jsme na pláži a brzo ráno se připravili na cestu. Jeli jsme na tzv. banana boats, což je taková cca 6 m dlouhá pramice s motorem, ve vlnách ne úplné nejstabilnější. Nějak jsme nasedli a vyrazili na 12km dlouhou plavbu na ostrov Manam. Vysedání z lodi ve vlnách bylo trochu obtížnější, ale pořád v pohodě. Prošli jsme se po svahu sopky, který byl pokrytý lávovým spadem a pak jsme se přesunula na lodích na jinou část ostrova, kde jsme se byli podívat na lávové proudy. Vysedání z lodi ve větších vlnách bylo zas o něco těžší. Lávové proudy byly dost impozantní, ale černá láva byla na slunci pěkně rozpálená, takže do nohou to po chvíli pálilo i přes podrážku. Taky jsme si zaplavali na pláži s černým sopečným pískem a pak bylo potřeba odjet, nasedáni do lodí bylo zase těžší protože vlny měli kolem 1m. Po cestě zpět bylo na lodi všechno mokré, protože dovnitř neustále stříkala voda. Přistát na místě, kde jsme z pevniny odjížděli, se nám nepovedlo kvůli vlnám a tak jsme zajeli o kus vedle. Jen řidiči vyskákali do vln, doplavali pro auta a popojeli nás vyzvednout. Pak už následoval návrat do naší milé Nagady. Následující a poslední celý den jsme strávili dopoledním nakupováním v Magangu. Utratili své poslední peníze za artefakty, pivo a ovoce a odpoledne strávili v moři. Irča s Katkou přichystaly na rozloučenou spoustu palačinek s tropickým koktejlem. Někteří z nás ještě naposledy zajeli na protější břeh okouknout stromového klokana a kakadu. Večer se pak nesl ve znamení popíjení, trochu nostalgické nálady a posledního nočního koupání. Ráno nás čekal transport na letiště do Madangu (a kde letadlo mělo půl hodiny zpoždění), kde jsme se rozloučili s Vojtou a byli vydáni napospas sami sobě.
Nedopadlo to nejlíp :oD. Po příletu do Port Moresby nás čekalo zklamání a 5ti hodinové čekání na odložený let. V Manile jsme se rozloučili se Sašou, který pokračoval dál na Borneo a zároveň nabrali další zpoždění. V Hong Kongu na nás naštěstí čekala delegátka zajišťující nám hotel a další lety. Strávili jsme noc v nejluxusnějším asijském hotelu a další problémy nastaly až ráno. Lukáš s Tondou nebyli na domluveném místě. Čekali jsme půl hodiny, snažili se jim dovolat do pokoje, nakonec zjistili i číslo a bušili na dveře. Recepční stále vehementně tvrdil, že klíče nevrátili a musí tam být. Na poslední chvíli jsme vyrazili k terminálu a tam našli podobně zoufalé kluky. Ten samý recepční jim naopak tvrdil, že už jsme odhlášeni a odešli jsme na letiště. Po šťastném shledání začalo hledání zavazadel. Nakonec jsme do letadla směr Londýn nasedali bez toho, aniž bychom věděli, zda s námi věci letí. S malými zpožděními a ujištěním, že zavazadla jsou v Londýně a jsou překládána jsme spokojeně nasedli do posledního letadla a po 44 hodinách putování vystoupili v Praze. O to větší šok nastal, když jsme zjistili, že zavazadlo nedorazilo nikomu z nás. Reklamace a zajištění doručení zavazadel nás vyčerpalo tak, že jsme se s chutí vrhli na chlazené pivo přivezené Kubovo tatínkem a pak se rozjeli k domovům.
„Ne, vůbec se nám nebude stýskat – byla to nuda, nuda, šeď, šeď“. Prohlásila Irča ironicky a my všichni potlačili slzy. Pravdou je, že to pro nás byl nejúžasnější měsíc našeho života, a tak ještě jednou a moc děkujeme všem, co nám umožnili si ho užít (a přežít).
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
