V pondělí a úterý jsem tedy prožila tradiční deštivý a školní den. Jirka přijel večer do Amsterdamu a spal na hostu a ve středu ráno jsme si dali sraz v Utrechtu. To byl zrovna Konigen dag. Ve všech městech probíhalo plno koncertů, dobročinných akcí a vrijmarketů. Vrijmarket znamená že kdokoliv může prodávat cokoliv a kdekoliv. Plno dětí prodává své hračky, doma pečené cukroví, ostatní prodávají snad obsah sklepů a půd. Na marketu se dá pořídit cokoliv od dlaždičky, přes záchodovou mísu, plyšáky a kafe po podpis královny. Celé Holadsko je navíc oděno do oranžova, všude poletují oranžové balonky, jí se oranžové muffiny, pije jen oranžová limonáda…a všichni oranžově odění lidé tohohle přehuštěného státu vyjdou do ulic něco prodat či koupit. A přece jen jsme se v tom davu neztratili a dokonce našli. Navíc jsem cestou do Utrechtu zjistila, že stávkují autobusáci…a to tím, že vozí lidi zadarmo. Jak tak nad tím přemýšlím je to dobrý způsob. Neodnesou to nevinní lidi co chtějí do práce, odnese to jen zaměstnavatel který přijde o peníze a navíc mi přijde, že ostatní lidé s autobusáky víc soucítí. Pro nás to mělo jednu velkou materiální výhodu..následující dny byla šance někam dojet a šetřit penízky.

            Ve čtvrtek ráno jsme vyrazili stopem do Arnhemu a Nijnmegenu. Bylo krásně a tak jsme vyjeli na věž, kam jsme minule nešla neb nebylo v dešti na co koukat. Do kostela nás ale bohužel nepustili…prý je celý pobletý a jen jeden člověk na úklid L…nevýhoda místní pohostinnosti kostelů. Z Nijnmegenu jsme vyrazili pěšky při řece. Nedošli jsme ani k mostu, protože Jirka prohlásil, že „chození v téhle zemi je fakt vopruz“, a pokusili se stopem přes malé vesničky dostat k přívozu. Moc toho nejezdilo, ale přece jsme měli štěstí a drobný déšť nás zastihl až na lodi.

            V pátek ráno jsem musel do školy na konzultace, ale už v 10 jsme stáli na stop směr Utrech, celkem to šlo..i když vliv chlapa byl znát a já, zvyklá jet do 2 minut, jsem propadal panice.

O dost horší to bylo v Utrechtu, kde se nám nepovedlo vystoupit, museli jsme rachle vypadnout z dálnice a stopovat na nešikovném nájezdu. Nakonec se nám povedlo a v půl 2. jsme stáli v Rotterdamu na náměstí. Z města jsme raději vypadli vlakem a popojeli jím do Goudy. Slunce se pomalu chýlilo k západu a my teprve v 5 stáli na stopu domů. Zastavil nám kamioňák z Německa….krááása, opět jsem viděla zvysoka a daleko…menší krásy bylo to že jsme minuli poslední zastávku na dálnici a opět skončili na nešťastném nájezdu jako ráno. Po několika km chůze po předměstí a padajícím večerem jsme vzdali snahu a domů dojeli vlakem a busem. Musíme se připravit a sbalit na další dny a delší výlet.  Fotky z tohoto dne

            V sobotu se na nás smálo sluníčko i štěstí. Kilometry dálnice utíkaly, nikde jsme moc dlouho nečekali a tak jsme rychle projeli Utrecht, Amsterdam a udělali přestávku v Haarlemu. Odtud jsme se došli podívat na duny…teda šli jsme a šli, ale už úplně k moři to nebylo, ale duny jsme viděli. Pak jsme popojeli do Alkmaaru, kde jsem vzdala další prohlídku města, usadila se na lavičce, hlídala bágly a čekala až se Jirka městem dokochá. S koupenou večeří jsme si to štrádovali směr Edam. Nájezd nebyl nejšťastnější, ale zato štěstí obrovské. Sotva jsme vyndali cedulku, tak nám zastavil pán..takový kravatám, do kterého by to člověk neřekl…povídal hodně o kraji kudy jsme jeli a nakonec nás zavezl až do Edamu, přestože bydlel o 5 km blíž. Po večeři na „pláži“ jsem se se šíráním přemístili do seníku, kde jsem spala minule a opět se tu krásně vyspali.  Fotky z tohoto dne.

Ráno jsme chytli první bus do Amsterdamu a měli 4 hodiny volna. V 11.45 jel Jirkovi autobus domů. Při courání městem jsme našli peněženku. Bylo v ní 50 eur, doklady a 2 kreditky a tak jsme další hoďku strávili hledáním policie a vypisováním protokolu. Pak už zbyl jen čas na cestu k autobusu, kafe cestou a rozloučení. Bohužel se mi totiž nepovedlo svést autobusem do Utrechtu, jak slíbila paní na ústředně a tak jsem musela opět stopem domů. A nevedlo se, popojela jsem sice metrem na předměstí ale nic, slunce pálilo, já byla nervozní neb jsem ve 4 měla odevzdat věci do školy a nikdo mi nestavěl. Nakonec jsem klukům ze skupiny zavolala, omluvila a rozhodla se dojít pěšky z předměstí Amsterdamu do další vesnice. Cestou měla být chráněná ptačí rezervace a tak jsem si tam alespoň odpočinula ve stínu. Cestou jsem u kolemjdoucích rozměnila peníze do automatu na lístky a nic mi nebránilo dojet vlakem do Utrechtu.  Tam jsem už jen přeběhla na známé místo a za 3 minuty seděla v autě směr Ede…a nakonec k mé velké radosti byly dovezena až do Wageningenu.

A teď hurá dohnat to, co jsem za poslední 4 dny zameškala. Vše jsem do rána stihla a tak jsem v klidu mohla jít v pondělí večer na párty k ostavám konce války. Bylo to velký....7 scén s celodenním programem. Opět davy lidí, spolužáků a já se vrátila ve 2 v noci polomrtvá únavou.