Území po kterém jsme se během naší expedice pohybovali je součástí pohoří Altaje, rozkládající se na hranicích Ruska, Číny, Kazachstánu a Mongolska (49°10‘ - 49°55’N, 86°50‘ - 88°30’E). Nejvíce času jsme strávili na Altajském zapovědniku (872 000 ha), Katuňském zapovědniku (130 000 ha) s ochrannou zónou kolem hory Běluchy (262 800 ha) a zejména pak na Klidové zóně Ukok na Ukok Plató (252 904 ha). Celková plocha těchto chráněných území čítá 1 611 457 ha.

Typický ráz této krajiny vznikl již během Kaledonsko-hercynského vrásnění a později byl dotvářen nespočetnými ledovci vznikajícími za dob ledových  a ukrutnou silou velkých vodních toků proudících tudy během teplejších období. Díky obrovské heterogenitě sklonů a směrů jednotlivých údolí a úpatí se dnes můžeme na Altaji setkat s kontrastem mezi teplými a deštivými léty a studenými zimami, za kterých jsou vrcholky hor pokryty silnou vrstvou sněhu zatímco údolí a kaňony jsou zakryty jen troškou sněhu.

Tyto klimatické a historické podmínky dovolily vznik ohromné diverzitě cévnatých rostlin. V Altajském zapovědniku nacházíme 1400 druhů, které představují 70% altajské flory. Sedmnáct procent z nich je endemických a 60 druhů představuje endemity vzniklé v Pleistocénu. Tato míra endemismu je vyšší než v Pyrenejích (5% rostlin je endemických) a v Alpách (se 7% endemitů). Navíc, Altaj je hlavním centrem diverzity rostlin severní Asie a je proto označován i za celosvětově důležité území.

Co se týče druhového složení, centrální části Altaje a Západního Sajanu jsou tvořeny otevřenou parkovitou krajinou s roztroušenými jehličnatými lesíky, v nichž převládá modřín (Larix sibirica), limba (Pinus sibirica) a smrk (Picea obovata) (Obr.1). Kolem alpínské hranice lesa se limbové lesíky střídají s keříčkovou tundrou, ve které převládá nízká bříza Betula rotundifolia, opět velmi blízký příbuzný evropského druhu Betula nana (Obr. 2). Modřín je naopak častější v suchých oblastech s teplejšími léty, zejména v horských kotlinách. Ostatní části krajiny porůstá suchá step, ve které převládají úzkolisté trsnaté trávy, například kavyl vláskovitý (Stipa capillata) a kostřava walliská (Festuca valesiaca), a hojné jsou různé druhy pelyňků (Artemisia spp.) a rostlin z čeledi merlíkovitých (Chenopodiaceae). Běžně zde rostou druhy, které se dnes ve střední Evropě vyskytují jen na několika málo lokalitách a považují se za relikty glaciální sprašové stepi, např. chvojník dvouklasý (Ephedra distachya), tráva žitňák hřebenitý (Agropyron pectinatum) a merlíkovité rostliny bělostník růžkatý (Krascheninnikovia ceratoides) a bytel rozprostřený (Kochia prostrata).

Zachování fauny na jižní Sibiři zřejmě umožnila právě velká heterogenita tamní krajiny i vegetace – rozmanité kontakty stepi, pouští, listnatých lesů, tajgy a alpínské tundry se zde udržely i v holocénu. Recentní druhy savců se navzdory trvalému lidskému osídlení udržely na Altaji téměř až do současnosti.

Pokud se posuneme o jednu trofickou úroveň výše, tedy k různým herbivorům, narazíme i zde na velkou diverzitu a některé významné druhy. Většinou se jedná o malé hlodavce, se kterými jsme se setkávali denně. Nejběžnějším zvířetem je bezpochyby sysel (Spermophilus undulatus, Obr 3), v těsném závěsu se svištěm (Marmota sp.). Na některých místech jsme se hojně setkávali i s pišťuchami (Ochotona sp. Obr. 4). Větší a velká zvířata žijí ale tak skrytě a mají tak velkou únikovou vzdálenost, že jsme k jejich pozorování neměli příliš příležitostí. Častěji než s nimi samotnými jsme se proto setkávali spíše s jejich  pobytovými stopami. Seznam všech zaznamenaných druhů savců jsme shrnuli do tabulky a přidali popis biotopů (Tab. 1). Pravděpodobně nejdůležitějšími herbivory (z pohledu potravního řetězce) jsou velcí kopytníci – kozorožci (Obr.5), argali a marali.

My jsme se blíže zaměřili na populace kozorožce a mapování jejich výskytu. Na základě různých sčítání jsme došli k tomu, při populační hustotě 4,05 kozorožce/km² bude velikost populace na zájmovém území 5970 zvířat, tj asi 706 stád kozorožců. Z loveckých zpráv a seznamů zastřelených zvířat jsme zjistili, že v Kos Agacskem rajonu je ročně odstřeleno 5500 kozorožců. Naše zájmové území tvoří cca 20% Kos Agacskeho regionu a počítáme tedy s tím, že na naše území připadá 1045 zastřelených kozorožců ročně. Pro populaci je ale únosná roční ztráta 10% populace, což odstřel tedy dvakrát převyšuje.

Dále jsme se pokoušeli zjistit, jaký vliv má nadměrná pastva na našem území a zda také neohrožuje populace kozorožce. Z průměrné spotřeby biomasy kozorožce na den a průměrné biomasy vytvořené na daném území jsme došli k tomu, že oblast uživí 49205 kozorožců. Jako možné kompetitory jsme počítali ovce, koně a kozy, kteří spotřebují cca 7%  celkově vytvořené rostlinné biomasy a pasení tak nepředstavuje faktor ovlivňující počet kozorožců.

Na těchto velkých kopytnících je potravně závislý jedno z nejkrásnějších a nejvzácnějších zvířat zde žijících –  levhart sněžný (celosvětově ohrožený druh, IUCN, 1996). Právě pro něj hraje  Altaj klíčovou roli v ochraně. Jeho populace žijící na poušti Gobi a na Altaji představuje zdrojovou populaci šířící se do okolí a směrem na jižní Sibiř do Kazachstánu, Číny a Mongolska.

Levhart sněžný (Obr. 6) žijící v naší oblasti váží v průměru 40 kg (a je o cca 8 kilo lehčí něž jeho Himalájský druh) a měří mezi 75-130 cm (bez ocasu). V naší oblasti je jeho hlavní potravou kozorožec a ovce argali. Nepohrdnou však ani různým chovaným zvířectvem, jako jsou domácí kozy a ovce. Jeho menší potravou jsou pak svišti (Marmota), zajíci (Lepus), velekuři (Tetraogallus) a orebice čukar (Alectoris chukar, Obr. 7). V létě se levharti zdržují zpravidla pod hranicí lesa mezi 2700-6000 m.n.m.. V zimě se pak přesouvají trochu níže, do míst kolem 2000 m.n.m. Po celou dobu žijí ve striktně definovaném domácím území, které agresivně brání. Území jednoho levharta bývá od 12 km² do 40 km² a na 100 km² bylo nalezeno maximálně 5 zvířat. Toto území však bylo výjimečně bohaté na potravní zdroje. Nezřídla lze najít 5 jedinců na ploše o 1000 km². V našem zájmovém území jsme zkoušeli spočítat, kolik levhartů by území uživilo. Z průměrné hmotnosti levharta sněžného, z potřebné hmotnosti potravy a dostupné potravy v podobě kozorožců jsme došli k počtu 39 jedinců na celém zájmovém území. Dále jsme zmapovali vhodná území (s vhodnou nadmořskou výškou, sklonem a porostem a dostupnou potravou) a na mapě vynesli jeho potenciální rozšíření (obrázek nemůže být bohužel publikován zde kvůli autorským právům jiného časopisu).

Z našich vegetačních mapování (Obr.8) a výzkumu dostupné potravy a přijímané potravy vyplývá, že největší hrozbou pro populaci levharta sněžného je nadměrný odstřel kozorožce, který zde probíhá i přes současnou ochranu. Navíc se zdá, že Ukokský levhart byl již v minulosti dotlačen ke zmenšení lovené potravy, neboť Himalájský druh nikdy neloví tak malou potravu jakou jsou velekuři a svišti a i ti na Ukoku prokazatelně mizí. S porovnání s minulými léty jsme zaznamenali jejich 30% pokles. Svišti (Obr. 9) a velekuři jsou totiž taktéž hojně loveni jako potrava pro lidi. Dvojnásobně vyšší než udržitelný odstřel kozorožce je pak zvláště alarmující. Plánovaná stavba dálkového potrubí (a s ním spojená výstavba pozemní komunikace, Obr.10) by mohla populace také ohrozit, protože z našeho mapování vyplývá, že protíná území výskytu levharta sněžného a kozorožce sibiřského a jejich migrační cesty do Mongolska a Kazachstánu.