Na pasení jsem se moc moc těšila už od března, kdy jsem se ně něj přihlásila. Měla jsem spolu s Jirkou jet na orchidejovou louku za Starou Hutí u Nemanic, kde jsem byla již minulý rok. Moje radost a nadšení netrvalo dlouho.  Už v den odjezdu mě začal pálit močák a tak jsem do krosny narychlo naházela urolog, Spasmed a přeci jen neděli v 6 sedala na vlak směr Poběžovice. Bolest se ale během odpoledne stupňovala a já zbytek dne prakticky proležela v teepee u ohně. Vařila si kotlík čaje za čajem a doufala. Představovala jsem si jak se v teepee pěkně uzdravím … a nic. V noci jsem se klepala zimou a jedinou útěchou mi byli jeleni, kteří přeci jen přišli na dolní louku a po jejichž hlase jsem celý rok tak toužila. Druhý den jsem stále ležela a potila se a večer mi svitla naděje - udělalo se mi líp. Byly to jen plané naděje, v noci opět zima a bolení zad. V poledne v úterý jsem už nevydržela, zády jsem málem nepohnula a tak jsem vzdala snahu vyléčit se v teepee vzdala a rezignovaně zavolala tátovi, aby pro mě přijel. Velmi těžko se mi ta louka opouštěla, myslela jsem na jeleny v ranní mlze, na stádečko jaků v ohradě a na kozu Božu, jejíž mlíko jsem ani neochutnala. To jsem ještě netušila, že si mě na pohotovosti hned nechají. Nakonec jsem tedy namísto pasení strávila 4 dny v nemocnici na kapačkách. Jirka za mě dopásl všechno sám, a pokud se mi ho povede donutit, tak snad přidá budoucím pastevcům i několik rad, jak lze ovečky zvládnout i sám a jak na pasení sám nezešílet.

Doufám, že si Jirka užil i pohodu a nebyl to pro něj jen "vopruz", jak řekl první den.