Sobota 5.7.  Během hodiny je možné vyjít ven a tak kontrolujeme škody a částečně něco sušíme na vycházejícím slunci. V 11 je možné vyjít po cestě dál přes několik sněhových polí. Když jsme trochu vystoupali výš, čekala nás příjemná delší cesta téměř po vrstevnici až do sedla pod vrcholem Moldoveanu. Cestou potkáváme několik Němců, kteří nám ještě jednou děkují za pomoc Carmen a Viktorovi, se kterými se potkali na chatě. Poté jsme došli do sedla odkud jsem koukali přímo nahoru na strmý výstup na Moldoveanu, která  má dva vrcholy. Z toho prvního nižšího, přes který jde hlavní cesta, vede odbočka na ten druhý, vyšší. Nahoře foukal ukrutný vítr. Byli jsme před ním i varováni, ale přesto mě překvapil. Cesta mezi vrcholy nebyla nejtěžší, ale v tom větru jsem měla opravdu potíže se stabilitou a chůzí vůbec. Přesto jsem cestu (i když značně vystreslá a několikrát přitisknutá a objímající skálu) překonala a přežila. Kousek pod Moldoveanou se v sedle krčilo další refugium a pro dnešek jsme se tu rozhodli zůstat i když jsme šli jen 5 hodin a byly teprve 3 odpoledne. Do další chaty to bylo 8 hodin a s mokrými věcmi jsme raději rozhodli dospat noc a dosušit. Toto refugium bylo rozhodně ze všech nejfrekventovanější. S padající tmou a mlhou se plnilo a několik lidí spalo i venku ve stanech.

Neděle 6.7. Ráno jsem se probudila s nadšením a chutí jí dál, ale ouha…venku mlha (mrak) zakrývala všechny značky, pomalu pršela a poryvy větru bránili jakékoliv chůzi. Refugium plné lidí čekalo a čekalo, někteří nakonec v 10 odešli neb musel, aby stihli další cestu. My a 2 skupiny kluků jsme měli čas do poledne a tehdy se alespoň vítr trochu utišil. Přesto se mlha dala krájet a situace se zlepšovala asi po hodině chůze. Pak už cesta utíká o sto šest, nahoru dolů a nahoru a dolů. Viditelnost se zlepšuje a mi ukrajujeme kilometr za kilometrem a už v 6 stojíme u refugia v sedle. Ve starém refugiu stojícím opodál jsem našla chlapa…Čecha asi padesátníka. Pozvala jsem ho k nám do lepší chaty o které nevěděl, ale přesto nepřišel a přespal sám přikrytý igelitem. Zato naše chata byla za celou dobu nejluxusnější (dostavená před 10 dny). Uvařil jsme kuskus do kterého Juráš přidal masox a sardinky a dle mého soudu se to nedá jíst a tak jím svoji polívku a varuju ho před podobnými kroky. Před večerem nás ještě přišel zkontrolovat bača z protější doliny (panuje o něm pověst zloděje bot a tak děláme opevnění dveří hůlkami a v pohodě užíváme noci.

Pondělí 7.7.  Probouzíme se pozdě ráno do nádherného počasí a příjemného tepla. Cesta co nás čeká je jen mírně zvlněná, máme před sebou jen poslední prudší výstup a pak putujeme už jen kopečky (stále nad 2000 mnm), potkáváme spousty bačů, ještě více psů a oslů a i pastevce koní. V 11 hodin docházíme i pána z Refugia pak se s ním několikrát i předcházíme. Zatímco on pokračuje k pile, tak mi odbočujeme po modrém kolečku do doliny Jen kdyby tam nějaká značka byla. Juráš po čase rozhodne že už je to daleko a že to přejdeme přímo dolů. Brodíme se tedy po pás klečí, rododendrony, borůvčím a dalším kekelem. Naštěstí jsem zahučelo na dno vegetace jen 2x a po čase jsme se opravdu vynořili na lesní cestě a našli naši značku. Po ní už jsem jen klesali a klesali do doliny. Cesta byla o něco příjemnější než jsem čekala a při sestupu jsem ani nepotřebovala ortézu. Těsně nad sestupem na lesní cestu si Juráš potřeboval odskočit a já šla pomalu vpřed. V tu chvíli mi do cesty vkročilo malé medvídě jak jsem tak nevěřícně koukala na tu kuličku chlupů, tak jsem ani nepomyslela na jeho maminku a jala si ho vyfotit. V tu chvíli mě došel Jirka a po mém špitnutí medvěd začal duchapřítomně mlátit hůlkami a zpívat (tak falešně že to muselo odradit medvědy v půlce Fagaraše). Naštěstí to pochopila i naše medvědice a medvídě a poklidně se uklidili do lesa. Další cesta vedla už poklidně ale o to nudněji po prašné lesní cestě. Nohy už mě začaly pobolívat a civilizace nikde. Po další hodině jsme našli ceduli že do vesnice je to 3 a půl hodiny…no šlapala jsem statečně dál. Pár kilometrů nás popovezli lesní dělníci. Auto bylo už tak naloženo po střechu a tak mi jeden pán udělal místo v předu a sedl si spolu s Jirkou na korbu k věcem. Víc jsme poskakovali a drncali, ale přesto jsme se posunuli o kus dál do vesnice. Bohužel tu nic nebylo a nás čekala další úmorná cesta po prašné cestě do další vesnice. Ani tady to na autobus nevypadalo, ale hospodu jsme našli a tak jsme se šťastní složili do židliček k pivu a brambůrkům. Mě po ranním antimalariku nabylo nejlíp a po pivu ještě přituhlo a tak jsem po půlce piva snahu vzdala a popíjela místní džusy. Za šera jsme vykročili do polí za ves, potkali ještě několik krav a pastevců a pak se už jen složili do pšenice ke spaní. Po nějaké hodině nás probudilo hřmění a tak jsme postavili stan, ale mšic nepřišlo a ráno nás opět probudilo úmorné slunce a pomyšlení na cestu do další vesnice.

Úterý 8.7. Bohužel nebyla poslední. Na otázku: „Donde es Autogara (Kde je autobusové nádraží)?“ se nám dostávalo odpovědi: „Ano, ano rovně“…prošli jsme další 2 vesnice stále nic. Nejpravděpodobnější se zdálo, že nejbližší autobusák je ve Fagaraši a tak jsme se po malé zmrzlinové pauze jali stopovat. Svezl nás pán s Tatrou a dřevem a my šťastně dorazili do hnusného města Fagaraš a co nejdříve odjeli vlakem do Brašova. V Brašově jsem pobyli do 8 večer a čas strávili prohlídkami kostelů, muzeí, hradeb a posezením v hospodě. Akorát začalo pršet, když jsme procházeli kolem stylové restaurace a tak jsme tam zapadli. Ceny nebyly nejdražší ale jídelníček byl v Rumunštině. Nakonec k nám přišel anglicky mluvící číšník a ptal se zda může poradit a zda chceme místní specialitu. Než jsem se stihla rozkoukat, tak jsme měli cosi objednáno. Ti co nám ale přineslo nám vyrazilo dech. Nejdříve přišlo černé pivo a škvarky s cibulí a chlebem – už tehdy jsem byla najezená. Poté nám přinesli serfovací prkno obložené různými místními specialitami, všemi druhy masa, vajíčky, jakýmsi gulášem, plněnými zelnými listy, zeleninou a polentou s různými sýry. Zvlášť něco z toho bylo úžasné, ale pomalu jsme začínali být přecpaní a stále toho bylo spoustu na talíři. Nakonec jsme vše spořádali a číšník se přišel zeptat jestli si dáme ještě místní zákusek..vypadaly fakt nádherně, ale nabyly kam do žaludku vecpat. Účet nás taky maličko zaskočil..platili jsme 100 RON (asi 650 Kč)ale naštěstí jsme na to měli a ještě nám peníze zůstaly. Pak už jsme jen nočním vlakem popojeli do Sibiu (4,5 hodiny cesty, personal 28 RON).