Fagaraš I
Pondělí 30.6. Ani nevím kdy se nápad Rumunsko zrodil, faktem je že sbalení a přípravy šly nějak rychle a já v pondělí hned po poslední dávce žloutenky a tyfu spěchala na bus do Prahy. Vše jsem stíhala krásně, povedlo se mi rezervovat i jízdenku u Student Agency a tak jsem ve 4 byla na Zličíně. V půl 6 jsem již stála na Chodově, kde mi měla jedna holčina předat antimalarika Delagil (u nás nyní neprodejná a sehnaná na Slovensku) a v 7 jsem se konečně dostala k Jirkovi do laborky. Zbývalo už jen vytisknout nějaké ty papíry, abych měla v buse co studovat a překontrolovat sbalené věci a dokoupit jídlo na cestu a večeři. Autobus Eurolines nám odjížděl ve 21:30 z Florence a rozhodně jsme nebyli jedinými turisty směřujícími do hor. Autobus byl již silně zaplněn Rumuny a tak kluci směřující do Retezatu zvolili taktiku: „vyber si svého Rumuna“. Nám se povedlo jednoho vykvartýrovat a sedět spolu. Cesta to byla divoká. Autobusem zněla různě mixovaná a hlasitá rumunská hudba, bujará rozprávka a sem tam něco i vzduchem prolítlo. Zastávky jsme ale měli rozumné co 2-3 hodiny a tak nebyl problém se záchodem ani protažením těla.
Rumunské hranice jsme překračovali v půl 8 ráno tamního času (+1 od našeho času) a v té chvíli jsem si myslela že do Sibiu musíme určitě přijet dřív. Opak byl pravdou, kvalita a šířka tamních silnic, časté rozkopání a koňské povozy zpomalili jízdu o 200% a tak jsme posledních 300 km jeli dalších 9 hodin a do Sibiu přijeli s více než hodinovým zpožděním. O přestávkách na jednotlivých zastávkách mohl člověk přijít i o nějaký ten peníz hraním skořápek s domorodci či koupí vnucovaných suvenýrů s Drákulou.
Úterý 1.7. V Sibiu jsme vystupovali spolu s kluky 
směřující do Retezatu a tak jsme alespoň společně našli směnárnu a vlakové nádraží. Všem nám to jelo za hodinu a tak zbyl čas na několik prvních piv. Poté jsme už sami směřovali vlaku úděsné kvality směr Podu Olt a Turnu Rosu. Ve vesnici jsme po trošce bloudění našli cestu ven, byli varováni před medvědy a nakonec dostali typ na spaní. Čekaly nás první 4 km do kopců a nocleh u kláštera. Pop nám ukázal vodu a místo na stan a my se hned uložili ke spaní pod širákem. Snad nevyspání z busu způsobilo, že jsem spala jak dřevo 10 hodin a probudili mě až dělníci opravující klášter. 
Středa 2.7. Po rychlé snídani jsme tedy směle vykročili hore. Turnu Rosu leží ve 300 mnm a prvotní stoupání mě málem porazilo. Bukovým lesem jsme vyšplhali na malou loučku ve 1200 mnm. Další stoupání lesem již bylo pozvolnější a jehličnatým lesem. Další naše cesta vedla pořád vzhůru po cestě po lukách. Prošli jsme kolem několika stád ovcí, nedaleko kterých se váleli bačové.K podvečeru jsme došli k jezeru Avrig (2011 mnm). Po malé pauze stoupáme po úbočí nahoru až na vrchol Scara (2313 nmn). Poté stačí už jen seběhnout do sedla do útulny, kde tu noc budeme spát. Vaříme nějakou z našich „vysoce výživných a sušených dobrůtek“ a protože jsme v útulně úplně sami tak si můžem dovolit i dýl pospat.
Čtvrtek 3.7. Ráno snídám svoje müsli a vyrážíme nejprve do kopce a pak pořádně z kopce. V naší trase je úsek nejvyšší obtížnosti a my jsme se ho rozhodli obejít. Bohužel jsme až později zjistili, že jsme si hodný kus cesty mohli ušetřit obejitím 
trasy po žluté značce. My jsme namísto toho sešli po modrém kříži až k chatě Negoiu do 1500 mnm a poté vyšplhali zpět po modrém trojúhelníku na druhý nejvyšší vrchol Rumunska – horu Negia 2535 mnm. Trochu fuška a místy hnus, obzvláště kvůli tomu, že celou cestu před sebou vidíme strmě nad sebou. To ovšem ještě netušíme co nás čeká na sestupu z této hory. Místo sestupu se jmenuje Drákulova soutěska a z názvu a pohledu na ní tuším jak moc se Rumuni Drákuly báli. Soutěska Strunga Draculi je sice dlouhá jen cca 200 metrů s docela slušným převýšením (my jsme tedy lezli dolů), s řetězy na držení, ale s batohem to bylo docela veselý. Člověk se soukal mezi sněhem a skálou, pod nohama mu klouzala od tajícího sněhu mokrá skála a ruce si dřel o řetěz (Naštěstí už mi povolily svaly zatuhlé po píchání tyfu). Taky jsem tam přišla k prvnímu „zraněníčku“, kdy jsem nevychytala svůj hup a narazila loktem na kámen po pravoboku, ale po troše snaze jsme přeci jen došplhali dolů. Dole jsme pak šli dál po cestě přes sněhové pole a stále dolů až k jezeru Caltun (2147m) a protože jsme dnešním stoupáním a sestupy dost vyčerpali, tak jsme už zůstali na noc. U jezera seděl i pár Čechů, které jsme došli už u minulého jezera. Dnes se opět ještě na „noc (je 7 večer)“ vydávají dál, zatímco mi zůstáváme. V útulně s námi tentokrát zůstali i 2 Rumuni, kteří přišli později, a tak jsme se s nimi rozdělili o teplou vodu na polívku a vyměnili informace o následující cestě a počasí (slibovali krásně a slunečně).
Pátek 4.7. Ráno je krajina zahalena do husté mlhy tak 
se vydáváme na cestu až kolem 10 poté co vykoukne sluníčko. Pokračujeme po tak trochu rovných lukách a sněhových polích směrem na hřebeny s výhledem na jezero Bilea a silnici vedoucí středem Fagaraše. Fouká tu ostrý vítr, předcházíme opět nějaké Rumuny a stoupáme na Saua Caprei (2506m), odkud už je vidět jezero Lac Caprei – jezero ideální na polední pauzu. Dále jsme přešli Arpasul Mare (2468m) a po hřebeni pokračovali dál a dál s plánem dojít do soutěsky k jezeru a tady přespat. Za námi se ale pomalu začínají stahovat mraky a sem tam i skápne a tak já osobně navrhuji dojít až na chatu pod jezerem a spát v suchu. Pod kopcem potkáváme 2 odpočívající lidi, co nám sále tvrdí, že z toho nic nebude – přesto chvátáme. Počasí se ale prudce zhoršuje a soutěsku Tři kroky od smrti procházíme už za silného deště míchaného s kroupami a sněhem. Nejhorší ze všeho jsou ale poryvy větru a já se sotva držím na nohou. Stan u jezera stavíme bleskové rychlosti a ještě zatěžkáváme kamením. Poté, už v relativním bezpečí, jsme spořádali tabulku čokolády a já okamžitě usínám. Asi za hodinu ukrutného deště mě vytrhnou ze spánku kroky a hlasy. Došli nás lidi co jsme potkali na druhé straně kopce. Jsou úplně mokří a zmrzlí. Zvlášť paní na tom není nejlíp a tak je ubytováváme ve stanu. Naštěstí mají alespoň částečně suché spacáky a tak se dá noc ve 4 ve stanu pro 2 i zvládnout. Já ji moc nezvládám (musím se přiznat). Místo na ležení na zádech není a kyčel mě na boku bolí neuvěřitelně moc. Bolest mi vystřeluje do zad a já toužím po Ataralginu (během noci se moje tužba zesiluje na alespoň 2), ten je však zahrabán někde v krosně a není místo a šance ho najít. Postupně sílí vítr a Juráš snad celou noc nespal a podpíral konstrukci. Přesto jsem se dočkala rozbřesku a uklidňující se bouřky. Poté co jsem se mohla posadit povoluje i bolest a i počasí se moudří.
Jirka s masou sněhu, kterou jsme často přecházeli
