Jdi na obsah Jdi na menu
 


Alpy se Šuspou 2009

27. 10. 2009

Vyráželi jsme hned po Šuspovo příletu z Finska z konference a já dostala čestný úkol - držení mapy a navigace. Díky tomu se nám cestou povedlo pouze jednou zablodit a se stoupající ranní mlhou jsme stáli u Almzee. Posnídali jsme, okoštovali trošku lahůdek co nám Šuspa Obrazekdovezl z cest a snědli Kubovo vynikající zapečené těstoviny. Takto posilněni jsme začali stoupat vzhůru. Já tele si ale potřebovala v tom největším srázu odskočit, plazila jsem se za borovičku přes sněhové pole a najednou se nečekaně řítím dolů. Pod sebou sráz, naprázdno kopnu nohou. Nic. Při druhém záseku mi luplo v noze a tak roztahuju ruce. Po 10 metrech se zastavuji. Prst rozseknutý o vápenec a crčící krev alespoň vyplavuje bláto, které jsem do toho stihla přibrat. Na nohu se sice dá Obrazekpostavit, ale není to nic moc a tak ji stahuji šátkem, dojdu ostatní a snažím se nohu pomalu rozejít. Asi to nebude nic horzného. Sluníčko svílí, je nádherně a my se pomalu ale jistě šineme nahoru. V noze mi sice sem tam ještě lupne, ale statečně držím tempo. Ze 4 hodinového výstupu se nám nějak vyklubalo hodin 5 a my dorazili k chatě, která už byla málem plná. Na výstup na některou z dvoutisícovek nebylo myslitelné a tak jsme vyrazili ke vzdálenějším jezerům vykoupat. Příroda a skály tady nahoře byly nádherný, voda ledově studená a všude plno věcí na pozorování. Výsledkem byl pozdně večerní příchod na chatu a utemnění se na vápencích. Zblajzli jsme polívku, čajík a po celodenním putování jsme spokojeně usnuli. Teda jak kdo.

Moje noha se během noci začalaObrazek zvětšovat, cukat a od spaní zrazovat. S jedním brufenem jsem to ale dala, trošku si odpočla a s rozbřeskem šla číhat ven na kamzíky. Ostatní jsme zburcovala v 7 a po snídani jsme si střihli tu vysněnou dvoutisícovku - Elm. Odtud jsme si prohlídli Dachštajn a jeho ledovce, říkali si jaké máme štěstí na počasí a šupajdili zpátky k chatě. Naše cesta dolů měla trvat dle cedulek 5 hodin. Lidi co jsme potkávali říkali, že to nemůžeme stihnout. Na každém kopečku jsme si říkali, už jen tohle sedlo, už jen tamto a bude to dolů. Ne a ne. Cesta před námi začala klesat až kolem 4. odpolední. V prvním sestupu jsme ale našli krásný sníh a tak jsme nemohli odolat svačince v podobě zmrzliny. Ta se připravuje tak, že naberete do ešusu sněhu, přilejete pikslu salka, vymačkáte citron a dle chuti doaldíte rumem. Už jen zamíchat a ňam ňam si pochutnat.

Posilněni touhle lahůdkou jsme nahlídli přes okraj sedla.Obrazek Dost hrozný pohled. Následující 2 hodiny se suneme po ferátech dolů, podkluzujeme a poněkud spěcháme před padajícím stínem štítů. Cesta je to náročná a poměrně klaustrofobizující. Tedy alesopň pro mě. "Cesta" se před námi objevuje vždy jen na pár metrů a pak zase mizí někde v hlubinách. Ale dali jsme to. Na bezpečnou pozvolnější cestu došlapujem zároveň se stmíváním a k autu dorážíme o několik hodin později za světel čelovek. Šuspa to domů valí jako o život a před půlnocí dorážíme na fakultu.

ObrazekV pondělí jdu (sunu se) místo na přednášku k doktoru. Prý to nic nebude, ač je to dost otelké. Prý to mám pomalu chladit a rozhýbávat. Nevím jestli tím rozhýbáváním byl myšlený pondělní kik box, úterní joga a středeční fotbal. Výsledkem je, že se ve četvrtek na nohu už nepostavím a jedu domů. Zeman (po 6 RTG) dí, že jsem měla naštíplou kost v kotníku, ale po popisu mých aktivit, už nemá cenu s tím nic dělat. Dostávám dlahu a tři týdny na to nemám moc šlapat. To by mi ale muselo něco jet. S vysílením se dohrabu k místu na stopa, dostanu se do Hluboký k tátovi do práca abych zjistila, že jsem mu vlastně slíbila pomoc se skládáním obilí. No, složila jsem jich 20 metráků....a  poté začala svou léčbu nohy.

Další fotky z Alp tady